Rozvážel jej do velkých měst, která tehdy potřebovala mnoho vápence k stavbě a dláždění. Každoročně ke Všem svatým se Jura Vápeník vracel na svou usedlost a přivážel se vždy mnoho peněz, neboť vápenictví bylo velmi výnosné, i když namáhavé.

Bylo jednou o pouti, která se v Butovicích vždy okázale slavila na sv. Annu. Žně byly již téměř skončeny a Jura Vápeník seděl s několika staršími sousedy v hostinci „Na kmínku“ při skleničce pálenky, zatímco v zahradě pod hruškou vyhrávali šumaři k tanci. Také Jurova dcera, švarná Ančka, vířila v kole a její tanečník, jako jedle urostlý pláteníkův Ferda, byl šťastný, že mohl tisknout její ruku ve svých mozolnatých dlaních. „Juro“, popichuje rychtář Máca, „mohl bys už toho povozničení nechat! Jsi celý zedřený a pleteš křivýma, uběhanýma nohama jako pouťový paňáca, když ho potáhne za šňůrku!“ „Sháním jen pro Ančku“, Jura na to, „ jen pro Ančku, aby se měla na světě líp než já!“ „Nemáš toho smýkání světem ještě dost?

Myslím, že už ani nespočítáš stříbrňáky, co jich máš v truhlici!“ „Ještě tento rok“, zamžoural Jura, „poslední rok a pak má moje Ančka tolik, že by se ani pan hrabě Röder nemusil stydět, kdyby požádal o její ruku!“ „Aby to nebyl místo hraběte pláteníkův Ferda“, ušklíbl se rychtář Máca a ukazuje palcem otevřeným oknem na tančící pár, dodává: „Myslím, že se Ferdovi zalíbily Ančiny bílé ruce“. Podívej se, jak ji radostně tiskne, málem by ji samou láskou snědl! Vtom dozněla hudba a Ferda s Ančkou vstupují do setmělé nálevny. Zamilovaný mladík nepozoruje ani posměšné pohledy sousedů, ani nenávistný úšklebek Jurův, který se bojí zakročit. „Ty“, vyrazí vzdorně na Ferdu, „co vlastně chceš po mé Ančce?“ „Její pěknou, bílou ručku chci, ručku i s Aničkou“, zahájil směle námluvy a uchopil pravou ruku děvčete. „Pustíš ji“, vyskočil proti Ferdovi rozzuřený sedlák. „Spíše její ruku dostane můj pes Sultán, než ty, ty pobudo! Ano, spíše Sultán!“ „Sedláku, ať vás to jednou nemrzí!“ řekl tiše mládenec a zmizel ve dveřích, zatímco Ančka si oběma rukama utírala zarosené oči. Sousedé umlkli. „Neplač, Aničko,“ těšil sedlák vzlykající dceru. „Pojď sem, koupím ti zítra ve městě prstýnek s rubínem, jaký má jen hraběnka Rödrová!“ „Myslím, že prstýnek bez rubínu, malý, kulatý, takový zásnubní prstýnek by byl děvčeti milejší, pravda, Aničko“, ťal rychtář Máca. Odkašlal, dopil pálenku, utřel bradu a odchází se slovy“ „Nezlob se na mě, Juro, ale to jsi pláteníkovu Ferdovi neměl říkat! Je sice jen pacholkem a domkářův synek, ale je to hodný a poslušný mládenec.“ Sousedé se jeden po druhém vytratili z nálevny za Mácou a za malou chvíli odešel i Jura s posmutnělou Ančkou.

Za několik dní nato dostala Ančka zlatý prsten s rubínem, jaký nosila jen hraběnka Rödrová, avšak Ferda už nepřišel pod okno, za kterým denně pozdě do noci čekala Anička a touhou a lítostí si mohla oči vyplakat. Když Jura po žních obdělal pole, opět zapřáhl valachy do dvoukolové káry a vyjel po blátivé cestě přes oderské louky ke Štramberku. Zima se přihnala z pahorků do vsi za doprovodu drsné písničky polského větru. Se studeným východním větrem a ponurými mraky přitáhl také otrhaný válečnický lid s hladovými valachy a roztrhanými praporci. Za nimi se plížil mor – černá smrt. Mnoho lidí tenkrát pomřelo a nebylo nikoho, kdo by jejich zčernalé mrtvoly pohřbil.

Toho roku se Jura Vápeník vracel domů až k večeru na Štědrý den. Když zatočil z cesty od Bartošovic ke svému statku, přiběhl mu naproti nějaký pes. Byl to Sultán, jeho pes, avšak celý prašivý a se zahnisanýma očima. V zubech nesl něco černého. Upustil to, když se štěkotem začal skákat po svém pánovi. Jura se shýbl. „Ale Sultáne, co mně to neseš?“ Ustrnul leknutím a hrůzou, když poznal, že je to lidská ruka. Na jednom prstě se v záři lucerny leskl zlatý prstýnek s rubínem.

(Převzato z vlastivědného zpravodaje Bílovecko č. 3, prosinec r. 1957, autor K. Kadlčík, kresba Iva Hoňková)